Asi znamení...

Původní plán byl, že první příspěvek zveřejním na Valentýna. Že to jako bude znamení psát o životě jedné rozvedené čtyřicítky na svátek všech zamilovaných...

Úplně mi to nevyšlo... ale to nevadí.

Jako puberťačka jsem tento den hodně řešila, těšila se, jestli dostanu valentýnku, popř. komu ji dám ten který rok já.

A víte co? Dnes jde tento "svátek" úplně mimo mě.

Jako malá holka jsem si vysnila prince na bílém koni...

Počkat! Vlastně ne. Já snila o Clarku Kentovi a já že jednou budu jeho Lois Lane. Sen o Supermanovi se rozplynul a zůstalo mi jen to psaní...

Abych se ale dostala k tomu, co zažívám teď, budu muset začít asi úplně od začátku. Nicméně věřím, že mi to pomůže najít i odpovědi na moje otázky, proč tomu tak je...

Vyrůstala jsem v normální, čtyřčlenné rodině, s mladším sourozencem... V rodičích jsem měla vzor - pohádka o první lásce, která po třech letech chození skončila svatbou... Takhle bych to chtěla, říkala jsem si...

No, úplně to nevyšlo. Nevím, jestli to byly přehnané nároky na partnera a nebo spíš mé nízké sebevědomí. Kluků kolem mě byla spousta. Nakonec - měla jsem více kamarádů právě mezi nimi. Ale pro všechny jsem prostě byla "kámoš v sukni". Z počátku to bylo fajn, ale když se v mé blízkosti začaly objevovat zadané i ty spolužačky, které byly v nějakém směru "jiné", začala jsem se cítit divně. Já vím, že mi bylo patnáct, ale osamělé pubošce nevysvětlíte, že všechno má svůj čas.

Když zmiňuju ten Valentýn...